Pozdrav z lyžařského výcviku
Ahoj, tak jsem se vám vrátila z lyžáku ve Štědrákově Lhotě se základkou z Benešova. Začalo to jako vždycky…
Hodili mě dolů do autobusu, byla tam tma a zima. Když jsme za dvě hodiny přijeli na místo, objevily se ruce a vytahovaly nás jednu přes druhou ven, au, au. Rozhlédla jsem se kolem a pořádný sníh nikde. Dostala jsem strach, že nebudu mít kde jezdit. Čekala jsem opřená o zeď, až se děti ubytují, nají, oblečou… To byla nuda. Konečně se ozval dupot natěšených dětí a vyrazili jsme. Za to, že mě tam nechali tak dlouho ležet, jsem byla schválně těžší a těžší, překážela jsem a srážela všechno kolem sebe. Když jsem dorazila společně s dětmi pod sjezdovku, udiveně jsem koukala na tu spoustu sněhu kolem. Špatná nálada mě hned přešla. Vyrazili jsme pomocí vleku na kopec. Některé z nás zůstaly pod svahem v začátečnické skupině a učily se základům lyžování. Moje majitelka sice nebyla žádná profesionální lyžařka, ale jezdila se mnou jako drak. Po výcviku nás vždycky hodili do studené tmavé lyžárny a odešli do penzionu, kde celý večer hráli hry. Mě s sebou nikdy nevzali, taky bych si ráda zasoutěžila. Myslím, že třeba twister by mi opravdu šel. To se opakovalo každý den. V průběhu výcviku se děti zdokonalovaly, aby se mohly zúčastnit závodu ve slalomu. Hádej, kdo vyhrál? No přece já. Rozdíly v časech byly velmi těsné a všichni, my i děti, jsme jely opravdu naplno. Poslední večer na chatě si děti zpestřily diskotékou. Nejdřív jsem ji dětem záviděla, ale byla jsem po slalomu tak utahaná, že bych disko-trisko stejně nezvládla. Poslední den jsme si my i děti užívaly každý moment jízdy po svahu. Sníh, ubíhající svah pode mnou, už teď mi chybí. Snad mě příště vezmou zase s sebou.
lyže zn. Elan
(Natálie Honzírková, Zuzana Klementová, Martina Kohoutková - 9. ročník)
